Oblast Holašovic je prokazatelně osídlená již od neolitu, ale historický vývoj současné obce začal ve středověku, v 1. pol. 13. st. Uspořádání návsi naznačuje, že vesnice byla založena na tzv. zelené louce v rámci kolonizačních snah v jihočeském pohraničí ve 13. a 14. století. Sídelní vývoj vykazuje neobyčejnou stabilitu – historický počet a situování usedlostí je prakticky beze změn zachován dodnes. K určitému rozšíření zástavby došlo až v průběhu 20. století, ale tyto objekty i zemědělský areál jsou situovány na severovýchodním a jižním okraji, mimo kompaktní středověké jádro. Rovněž rozsah parcel jednotlivých usedlostí, a v podstatě i jejich vnitřní dispozice, se od středověku nezměnily a jejich stavební vývoj se tak odehrál na tomto konstantně vymezeném prostoru.
Z názvu je možné se domnívat, že se zde usadili lidé jistého Holase nebo Holaše, který mohl být členem širší královské družiny. První písemná zmínka se objevuje v roce 1292 v listině krále Václava II., kdy je společně s několika dalšími vesnicemi věnoval cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě, v jehož majetku zůstaly až do roku 1848. Obě tato místa ale zůstala i přes značnou vzdálenost úzce hospodářsky i duchovně spjata a v některých okamžicích tento vztah významně ovlivnil jejich vývoj.
Z období pozdního středověku, tedy z 15. a 16. století, se dochovalo jen několik pramenů, lze ale předpokládat, že jako součást klášterního majetku se i Holašovice potýkaly s husitskými vojsky a to hlavně v období Žižkova tažení na Prachaticko. V této době odváděli hospodáři část platů českokrumlovskému zámku (i přes to, že nebyly součástí tohoto panství) – šlo o část z tzv. jiterních pozemků, což byla míra pro plochu, kterou bylo možné zorat párem volů za jeden den. Z této doby je datován také tzv . krumlovský urbář (r. 1510), který dokládá první jména holašovických hospodářů. Z tohoto dokumentu je patrné, že v té době bylo obyvatelstvo Holašovic převážně české národnosti.
To se však změnilo po morové epidemii, která mezi lety 1520 až 1521 zasáhla celé jižní Čechy a nevyhla se ani Holašovicím. Podle legendy, která se zde předává z generace na generaci, přežili tuto tragédii jen dva lidé, kteří vesnici opustily a ta tak zůstala prázdná. Holašovice byly pak osídleny znovu poddanými vyšebrodského kláštera, tentokrát však převážně německého původu. Dokument z této doby – Vyšebrodský urbář – dokládá kromě převážně německy mluvícího obyvatelstva také ukončení základního urbanistického vývoje vesnice. Díky němu víme, že již v roce 1530 stálo kolem návsi 17 usedlostí a jak již bylo řečeno, tento počet se dodnes nezměnil.
Období třicetileté války znamenalo pro Holašovice díky jejich poloze vůči Českým Budějovicím neustálé nebezpečí jak ze strany stavovského povstání, tak ze strany císařské posádky. Kromě těchto útrap ale přinesla třicetiletá války obyvatelům Holašovic i jednu velmi podstatnou výsadu – osvobození celé zábořské rychty od úmrti, což v praxi zna
menalo, že místní hospodáři mohli před smrtí volně naložit se svým movitým i nemovitým majetkem.
Od pol. 17. století začínají přibývat písemné prameny, což souvisí se snahou o přesnou evidenci poddaných. Vznikají nové pozemkové knihy, které podorbně sledují demografický vývoj ve vesnici a díky soupisům majetku nám umožňují si dnes udělat představu o ceně gruntu a jeho vybavení.
V 18. století došlo na základě patentu Marie Terezie z roku 1770 k označení statků popisnými čísly a i přes to, že je v té době v katastru zaneseno 25 čísel, gruntů je stále 17. Nově totiž byla čísla přidělena i výměnkům a dvou malým obecním domkům v jihozápadním koutě návsi. K zásadním změnám v životě místních obyvatel došlo v pol. 19. st. – v roce 1847 došlo ke zrušení poddanství a přijetím provizorního zákona byly položeny základy pro vznik územní a obecní samosprávy. Obce se tak staly základní stavební jednotkou státu. Závislost na vrchnostenské správě byla nahrazena začleněním do příslušné hejtmanství. Z demografického hlediska je ale většina obyvatel stále německé národnosti.
Významně do života místních obyvatel zasáhla druhá světová válka. Podpisem mnichovské dohody došlo k posunutí hranice německé říše hluboko do vnitrozemí, až za hranice zábořského katastru, a Holašovice se tak společně s dalšími vesnicemi staly součástí říšského území. To mělo za následek nucený odchod českých obyvatel, což postihlo celkem i tři holašovické rodiny. Situace se ale otočila a po válce, v roce 1946, začal nucený odsun Němců, který se týkal naprosté většiny obyvatel z celkem 12 usedlostí. Dosidlování Čechy z okolních vesnic probíhalo pozvolna a ještě v roce 1950 zde bylo o čtvrtinu méně obyvatel než před válkou, v roce 1930.
Více na webu: http://www.holasovice.eu/
