Bechyňský most Duha (Bechyňská duha), řídce též Duhový most, původně nazýván Jubilejní most, je unikátní železobetonový obloukový most přes řeku Lužnici na východním okraji Bechyně. Je sdruženým mostem pro silniční i železniční provoz, vede po něm silnice číslo a železniční elektrická dráha. Po dobu průjezdu vlaku je zastavena silniční doprava směrem od Týna nad Vltavou do Bechyně přejezdovým zabezpečovacím zařízením bez závory, jako by šlo o železniční přejezd, opačný směr silniční dopravy není průjezdem vlaku dotčen.
Roku 2014 byl most prohlášen národní kulturní památkou.
Historie mostu
Bechyně dosáhla na počátku 20. století železničního spojení s Táborem, ale dráha končila na levém břehu Lužnice, před městem. Od roku 1922 se stále častěji uvažovalo o novém spojení obou břehů, protože starý železný most v Zářečí s dvoumetrovou jízdní dráhou a nosností do tří tun již nevyhovoval vzrůstající dopravě a průmyslu. Denně po něm přejíždělo až 40 povozů, které kvůli vratkosti mostu nemohly být plně naložené. Navíc k němu vedly serpentiny mezi strmými stráněmi. Obchodní cesty se tak prodražily (jeden náklad stál 40 korun denně, což dělalo až půl milionu korun za rok). Stavbou nového železobetonového mostu by se dle plánů tehdejšího zastupitelstva ušetřilo 1,5 kilometru cesty a ještě by navíc vedla téměř po rovině.
Proto bylo 11. září 1924 zadáno inženýru Eduardu Viktorovi vypracovat detailní projekt mostu s prodloužením trati přes nový most do města. Měl být projektován v nejužším místě údolí Lužnice. Stavbu nakonec zastupitelé odhlasovali, a tak začala stavební firma Hlava – Kratochvíl v listopadu 1925 stavět. Spolu s mostem měla vzniknout i nová stanice nádraží. Generální projekt však počítal, že bude stát na draze pořízených tenisových kurtech místních sokolů. Nakonec ale umístili nádraží o kus dál, kde stojí dodnes, a kurty přežily.
Stavebníkem se stala Okresní správní komise, hlavní dozor měl rada ministerstva veřejných prací inženýr Karel Šiška. Za nekompromisního dohlížitele platil zejména Adolf Kordovský. Každý den dokonce nechal bedničku s namíchaným betonem poslat do chemických laboratoří, aby tam vyzkoušeli jeho jakost.
Provedení navrhované stavby se stalo příležitostí ukázat vyspělost a dovednost českých techniků a řemeslníků. Na stavbě zaměstnali na 400 lidí, z toho 14 montérů a strojníků, 17 kovářů a zámečníků, 56 tesařů a kolářů, 30 betonářů a zedníků, zbytek tvořili ostatní dělníci různých oborů. Mezi nejznámější patřil inženýr Korvas, rodák ze Slovácka, jemuž dělníci přezdívali Friško, a to podle slova, které často používal k jejich popohánění při práci. Asi se popohánění vyplatilo, protože dodnes rychlost a plynulost stavby budí úžas.
Stavba byla zadána koncem roku 1925 a přípravné práce začaly v květnu 1926. Obloukové pasy byly i se ztužidly vybetonovány do začátku prosince 1926, ostatní betonářské práce se dodělaly do konce roku 1927 a stavba byla dokončena už v létě roku 1928.
Most byl slavnostně otevřen 28. října 1928 k 10. výročí samostatnosti Československa. Současně se stavbou mostu byla prodloužena i železniční trať a vybudována silnice přes most až k opařanské výpadovce v Bechyni.
Pravnučka Františka Křižíka, jehož vlak na trati a tedy i přes most dodnes jezdí, Helena Schmaus – Shoonerová, má k mostu díky rodinnému původu blízko. Jenže při jeho uvedení do provozu ještě nebyla na světě, narodila se o deset let později. „Z vyprávění si jen pamatuji, že na něj padl celý les. Konstrukce pro betonování byly celé ze dřeva,“ říká malířka a sochařka, která žije v Bechyni, a má tak most i pradědečkův vlak stále na očích.
Její spolužačka Anna Bosáková, která v Bechyni žije od studentských let, kdysi získala i dobovou fotografii. „Zachycuje otevření mostu, jak na něj přijíždí vlak a jsou u toto sokolové. Dokonce o tom natočili i film, který stále dávali v kině,“ přiblížila slavný okamžik. V prosinci roku 1928 pak most zkolaudovali. Zjistilo se, že zatěžkávacími zkouškami se snížil pouze o jeden centimetr, což byla výtečná známka o kvalitě práce.
Ke stavbě tak zvané Duhy se spotřebovalo 2200 kubíků dřeva pro skruže a bednění, 2500 tun cementu a 500 tun železa. Pro beton se použil písek z Lužnice, štěrk vozili z nedalekého kamenolomu Čermák. V průběhu celé stavby nepřišel nikdo o život a nedošlo ani k žádnému většímu úrazu, kromě jedné zlomeniny končetiny a několika oděrkám.
Most má rozpětí oblouku 90 metrů a vzepětí 38 metrů. Výška od hladiny je 50 metrů a celková délka je 203,38 metru. V letech 2003 a 2004 byly na mostě provedeny opravné práce a letos v červnu ho prohlásili národní kulturní památkou.
Po druhé světové válce skákali z mostu němečtí kolaboranti, jako František Haškovec zvaný Sumec. Ten podobně jako ostatní aretovaní kolaboranti pomáhal při úklidu: zakopávání lidských a dobytčích výkalů i kusů prádla a německých stejnokrojů pohozených za mostem.
Šestašedesátiletý kameník František Haškovec byl nebezpečný kolaborant a udavač. Když se utopil, lidé křičeli: „Sumec se utopil!“ Němci placený práskač si vysloužil přezdívku dle vousů na buclaté tváři. Když notorického lenocha zatkli, tvrdil, že nemůže pracovat, protože má u srdce kulku z první světové války. Za „odměnu“ dostával denně výprask býkovcem.
První tragédie však se sebevraždou neměla asi nic společného. Šlo spíš o klukovskou frajeřinu 23letého cukrářského pomocníka Stanislava Šonky. Na zábradlí mostu se postavil v červenci roku 1932 a skočil do hloubky pod sebou. O dno řeky si vykloubené nohy zarazil až do podpaží. Po hodinovém pátraní našli zdeformované tělo ve čtyřmetrové hloubce.
Dne 12. července roku 1945 se stala výška mostu osudná i šéfovi ministerstva veřejných prací, iniciátorovi stavby Duhy inženýru Karlu Šiškovi. Rodák z Březnice, syn paarovského hospodářského správce, měl stavbu pod svým dohledem. Sebevraždu nejspíš spáchal z bezdůvodného nařčení, že při květnovém převratu přisluhoval okupantům. Tomu však nic nenasvědčovalo. Přidaly se deprese, a tak Šiška vystoupil z vlak, přehoupl se přes zábradlí svého mostu a padal. Tělo dopadlo na břeh, kde jej naprosto roztříštěné našli.
Webová stránka IC Bechyně: http://www.visitbechyne.cz/index.html
