Dobré klimatické podmínky zdejší krajiny přilákaly první obyvatele již v období paleolitu a po nich se zde vystřídala celá řada mladších kultur. První středověká osada s tvrzí je doložena na vrchu Gothard (352 m), na němž pražští premonstráti zakládají v polovině 12. století kostelík zasvěcený sv. Gothardovi. Jeho jméno se později vžilo pro pojmenování celého návrší.
Ve 13. století se osídlení přesouvá na strategicky výhodnější místo pod kopcem. Je zde založen druhý z hořických kostelů zasvěcený Panně Marii, rozsáhlé tržiště a rovněž druhá tvrz. V r. 1365 se již Hořice uvádějí jako městečko. Počátkem 15. století zasáhlo do osudů zdejšího kraje husitské hnutí. V dubnu 1423 byla na vrchu Gothard svedena bitva, v níž Žižkova polní vojska porazila oddíly panské jednoty vedené Čeňkem z Vartemberka.
V držení městečka a hořického panství se v průběhu staletí vystřídala celá řada drobných feudálů, hospodářský rozkvět však zdejší krajina zaznamenává především za vlády Smiřických od poloviny 16. století do první čtvrtiny 17. století. Za účast Albrechta Jana Smiřického ve stavovském povstání připadá po bělohorské porážce hořické panství jako konfiskát císaři, který je dává spolu s dalšími rozsáhlými statky veliteli svých vojsk Albrechtovi z Valdštejna.
Po Valdštejnově násilné smrti v Chebu r. 1634 dává císař Ferdinand II. v následujícím roce hořické panství za zásluhy svému komořímu a polnímu podmaršálkovi Jakubu Strozziovi. Jeho dědicem se stal syn Petr, který se rovněž vydal na dráhu vojenskou a diplomatickou. Petr umírá r. 1664 bez potomků ve 38 letech při válečném tažení proti Turkům a veškeré své jmění odkazuje budoucí vojenské invalidní nadaci, která měla zabezpečit vojáky zestárlé a zmrzačené při službě císaři. Jejím vrchním správcem se stává pražský arcibiskup. Z výnosu této nadace byla ve 30. letech 18. století postavena Invalidovna v Praze – Karlíně. V polovině 18. století přejímá správu nadace stát. V 80. letech 18. století byla na hořickém panství provedena tzv. raabizace, tedy reforma, při níž byla panská půda rozparcelována a pronajata poddaným.
Podstatné změny v životě městečka přineslo 19. století. Blízkost Hradce Králové, jednoho z hlavních center národního obrození, ovlivnila i kulturní život v Hořicích. Již koncem 18. století jsou ve městě doložena česká ochotnická představení a ve 20. letech 19. století zpřístupňuje veřejnosti svou knihovnu obrozenecký kněz Alois Tadeáš Hanl. Ačkoliv převážně dřevěné městečko zaznamenalo ve své historii nespočet požárů, ten největší a nejničivější přichází r. 1846, kdy během půlhodiny shořela celá východní polovina náměstí. Při obnově domů se místo dřeva začíná ve větší míře uplatňovat kámen. To podnítilo rozvoj jeho těžby v četných místních lomech. Nastává velký hospodářský rozvoj a Hořice se mění ve skutečné město.
Již od 18. století sídlí ve městě řada faktorských firem, vykupujících od domáckých tkalců jejich dílo, které bylo následně vyváženo do Prahy, Vídně a dalších velkých měst. Ve druhé polovině 19. století zde zakládají židovští podnikatelé (Hirsch, Goldschmidt, Mauthner a Feuerstein) několik mechanických tkalcoven a staví si své rezidenční vily. Rozvíjí se i těžba pískovce, který je ze zdejších lomů dodáván na nejvýznamnější stavby v našem státě. V r. 1882 byl v Hořicích zahájen provoz železnice.
Ve 2. polovině 19. století se dále rozvíjí kulturní život ve městě – v r. 1858 je založen spolek divadelních ochotníků, v r. 1862 mužský zpěvácký spolek Ratibor a o osm let později ženský spolek Vesna, v r. 1881 vzniká hudební spolek Dalibor a celá řada dalších.
V r. 1884 je v Hořicích založena známá odborná škola pro zpracování kamene, jíž prošla během její více než stoleté historie celá řada našich významných umělců – Mořic Černil, Quido Kocián, Jan Štursa, Bohumil Kafka, Otakar Kubín, Marie Wagnerová-Kulhánková, Kurt Gebauer, Ellen Jilemnická a mnoho jiných. Později vznikají i další školy – v r. 1898 obchodní škola, přeměněná v r. 1914 na obchodní akademii, v r. 1908 dívčí průmyslová škola Vesna, rozvíjí se i školství zemědělské a v r. 1945 je založeno reálné gymnázium.
Vraťme se však zpět, do 60. let 19. století, kdy do osudů města neblaze zasáhla válka prusko-rakouská. Její rozhodující bitva byla svedena 3. července 1866 u blízké Sadové a zanechala za sebou desetitisíce mrtvých a raněných. Dokladem jsou stovky pomníčků, rozesetých po celém kraji. Hořice v té době byly nejen hlavním sídlem pruského štábu, ale i jedním velkým lazaretem, kam byly přiváženy stovky raněných, z nichž mnozí našli na zdejším gothardském hřbitově i místo posledního odpočinku.
Více na webu: http://www.horice.org
